V posledních dnech se noviny a internet hemží články od novinářů a blogerů na téma listopad 1989. Autoři bilancují, porovnávají, kritizují, chválí či propadají skepsi. Nechci svým blogem přispívat dalším nesouvislým tokem myšlenek do oceánu písmenek. Napadlo mě představit několik originálních a radikálních myšlenek básníka Ivana Diviše o komunismu, osmdesátých letech minulého století, ale i o polistopadovém vývoji. Všechny citáty jsou z knihy Teorie spolehlivosti, Praha 2002.
V roce 1985 byl znovu jednomyslně zvolen prezidentem republiky Gustáv Husák. Národním umělcem byl jmenován Karel Gott. Náš Jenda Bimbo - národní umělec. Spolu s ním kdovíkolik mediokritů. Je průhledné, co tím chtějí docílit. Chtějí snížit hladinu, stlačit kvalitu, namluvit národu, že právě tito blbci jsou jejich vedoucími duchovními leadry. Chtějí entropizovat, a taky se jim to daří. Do deseti let bude jmenován národním umělcem Josef Kokeš, domovník z Lublaňské ulice, udavač. (s. 524)
Náš život zabsurdněl, zestínovatěl, zpřízračněl. Jako bychom si nic neuvědomovali, pohybujeme se v navyklostech loutek, ve sterotypech imbecilů. Ťukáme do stroje, šoustáme, úřadujeme, přenášíme papíry. Tento svět je ztracen, přinejmenším ten náš, a jeho příštím pánem bude uniformovaný vrah a debil. Do popředí vystupují bezmyšlenkovitost a kolektivní bezmoc. Lidé padají jak morová dobytčata. (s. 525)
Okamžitě po skončení války 1939-45 reagovala tato (česká) chátra zlatokopectvím a vyhnáním Němců, tj. převzala od fašismu všechny jejich manýry a krutosti. Únorové vítězství pracujícího lidu znamenalo, že nazítří začala kolektivní kolaborace s nesnesitelným systémem. Když došlo na ruskou okupaci roku 1968, zmohli se Češi jen na to, že jak dekl od hajzlu polepili Prahu vývěskami a poloironickými parolami a že odstranili uliční ukazatele, snad v domění, že zmátnou Rusy. Alexandr Dubček brečel do popelníku, Kolder byl nepřetržitě ožralý, generál Svoboda, opakovaný zrádce českého národa, vystupoval jako faraón Ptahhotep. Když nesnesitelné panství trvající 41 let skončilo, přemalovali tank na Újezdě na růžovo. (s. 619)
Dvě věci jsou v dnešním lidstvu už nemožné: za prvé náboženství, za druhé marxismus. Tato obě svinstva a jejich zbytky musejí být beze zbytku vymýceny, pokud možno ovšem bez vraždění. Musíme se znovu přizpůsobit, především Kosmu, uvědomit si kosmos a zavěřit v Boha bez Boha. Žádnou ateistickou morálku, to už zas smrdí, ale morálku autentickou, jen z nás samých. Být a zůstat slušný, i když je nebe prázdné. (s. 566)
Československo není mou vlastí, co by se za nehet vešlo. Když jsem prokoukl listopadové události 1989 plus vše, co následovalo, začal jsem tou zemí opovrhovat. Ne milovat, ne nenávidět, opovrhovat. (s. 623)
Musel jsem se narodit právě co Čech, a to je můj trest a moje doživotní ponížení. Musel jsem se narodit jako Čech, a tedy příslušník národa, jehož ostudnost nemá rovné. Musel jsem se narodit co Čech, a tedy od svých čtrnácti let nést na bedrech kolaborace, fiaska, debakly, po válce fašistické excesy, zděděné po fašistech, pak Vítězný únor, pak vyvlastňování a masové zatýkání, věznice, koncentrační tábory, pak sovětskou okupaci, jejíž panství trvalo jednačtyřicet let, pak falešnou obmyslnou "revoluci" 17. listopadu 1989, která byla dirigována StB a KSČ, pak bordel a zmatek, zlodějnu, impotenci a diletantismus. (s. 624)
A na závěr Divišův citát, který také vystihuje českou povahu:
Talent bez statečnosti je jako dort s polevou z hoven.
Na snímku: Ivan Diviš před emigrací.
Doplnění k blogu: Chtěl jsem jen nabídnout jiný pohled na naši nedávnou minulost. Vybral jsem proto pár myšlenek nekompromisního básníka Ivana Diviše. Ne se všemi se ztotožňuji.
PK
Další články z rubriky:
